Paralely vědy a filosofie

22. 5. budu na konferenci v Brně mluvit o tom, jestli ekonomie potřebuje psychologii. Když budete mít cestu kolem, stavte se.

Abstrakt:
Stejně jako byla ve středověku filosofie považována za služku teologie, ekonomové měli dlouho sklon považovat za svoji služku psychologii. V klasickém manifestu „ekonomického přístupu“ Garyho Beckera (1978), který je programem ekonomického imperialismu činícího si nároky na zábor území tradičně nárokovaných ostatními společenskými vědami, hraje psychologie roli přinejlepším pomocnou a ještě musí o své místo na slunci soupeřit se sociobiologií. Dnes se však karta, zdá se, obrací – „psychologistická“ behaviorální ekonomie spojená například se jmény Daniela Kahnemana a Dana Arielyho získává přes zuřivý odpor části ekonomické profese prostor v předních žurnálech, podíl na Nobelových cenách a pozornost politiků i veřejnosti.
Moje prezentace se zaměří primárně na metodologické aspekty sporu mezi standardním a behaviorálně-ekonomickým přístupem. Budu analyzovat filosofické základy obou koncepcí, jejich silné a slabé stránky a problémy s jejich slučitelností. Prezentace by měla přispět k vyjasnění otázky, jestli a v jakém smyslu potřebuje ekonomie psychologii. Dotkneme se také toho, zda je homo economicus skutečně takové monstrum, jak bývá prezentován, a proč si ekonomové mnohdy nedělají vrásky s psychologickou (ne)realističností svých předpokladů.

Program konference zde.

Average is Over

Na nejnovější knihu Tylera Cowena Average is Over jsem se hodně těšil a o to větší je mé zklamání. Obsah knihy byl mnoha jinými dobře popsán (v domovské končině se o to postaral Marek Hudík (s. 2 odkazu)), takže se omezím pouze na sérii subjektivních povzdechů a nářků, abych si trochu zchladil žáhu.
Nejstručnější hodnocení by asi mohlo být to, že jde o knihu dokonale autistickou - Cowen kašle na čtenáře co se týče obsahu i organizace textu a prostě si tak volně povídá o věcech, které ho zajímají. Dozvíte se, co kde četl, koho potkal, co mu řekl, že dobře a rád hraje šachy, jak se seznámil se svojí ženou přes online seznamku a mezi řečí taky to, jak si zhruba představuje, že bude společnost vypadat za nějakých 20 let. Co v knize moc nenajdete, je analýza jdoucí nad úroveň anekdot o free-stylovém šachu a děvčatech, která jsou svědomitější než kluci, a proto úspěšnější na univerzitách.
Ale abych jen nenadával - díky tomu, že autor umí psát, je nesmírně inteligentní a má úžasný rozhled (to teď bez ironie), nejedná se o knihu vyloženě špatnou. Pokud se člověk tématem moc nezabývá, něco zajímavého se dozví, příjemně si počte a zadumá nad tím, kam ten svět spěje. Kniha je iritující zejména při představě, jak skvělé knihy by Cowen mohl psát, kdyby se o to snažil a nepublikoval věci, které napsal za čtrnáct dní po večerech na přilepšenou k profesorskému platu. Každopádně pokud máte čas jen na prvotřídní kvalitu, radši místo Cowenových knih sledujte jeho blog Marginal Revolution, k tématu si přečtěte Second Machine Age a s napětím očekávejte knihu Robina Hansona, futurologa s velkým F, o ekonomii budoucnosti (odkaz se mi nedaří najít, ale sliboval ji někde na svém blogu).

Zajímavosti z knihy:

• Bezpilotní letouny potřebují v zázemí větší personál než běžné stíhačky (až 300 lidí) a proto je dané odvětví více "labor intensive" než v minulosti.
• Po prvním čtvrtletí roku 2009 v USA prudce vystřelila produktivita práce - podle Cowena k tomu došlo proto, že krize představovala konečně příležitost zbavit se pracovníků, kteří nedělali nic jiného než potíže (ekonomickým jazykem "měli nulový mezní produkt"). Tito nešťastníci místo hned tak neseženou a nezaměstnanost se prý na předkrizové úrovně již nevrátí.
• Méně kvalitním univerzitám brzy začne téct do bot díky dobré dostupnosti velmi levného internetového vzdělávání. All hail to Coursera!
• "Top 1 %" budoucnosti bude podle Cowena spíš "top 10-15 %". Pokud se to splní, o čemž kniha moc nepřesvědčuje, je to dobrá zpráva s ohledem na šance se do elitního klubu dostat a špatná zpráva s ohledem na případné naděje příjmy elitního klubu redistribuovat mezi méně šťastné.

Hodnocení: 4/10

The Second Machine Age

Letos v lednu vyšla zajímavá knížka The Second Machine Age: Work, Progress, and Prosperity in a Time of Brilliant Technologies od Erika Brynjolfssona a Andewa McAffeeho z MIT. Kniha se zabývá aktuálním technologickým rozvojem a jeho očekávanými dopady na společnost. Současný bleskový vývoj autonomních strojů totiž překonává všechna racionální očekávání a pokořuje mety, které byly považovány ještě před několika málo lety za nedosažitelné.

První věk strojů nahradil s využitím energie motorů práci lidských svalů, druhý věk strojů nahrazuje zrychlujícím se tempem práci lidského mozku. Počítače, které Robert Sollow ještě před několika desítkami let viděl všude kromě statistik produktivity, konečně dokazují, čeho jsou skutečně schopny. Autoři staví svoje predikce na Mooreově zákonu (či spíše empirické generalizaci), podle něhož se každé dva roky zdvojnásobuje výpočetní síla našich strojů - v současnosti se dostáváme do situace, kdy tento exponenciální růst dospěl do pokročilého stadia s radikálním rozmachem reálných možností technologie každý rok (fig 3.3; logaritmická stupnice). V knize slouží k ilustraci této situace metafora šachovnice, kde na první políčko položíme jedno zrníčko rýže, na druhé dvě, na třetí čtyři atd. (2 na n-1 prostě) - v první polovině šachovnice se nic radikálního nestane, ale v okamžiku, kdy vstoupíme na polovinu druhou, má každý posun na další políčko zásadní dopady. To je doba, ve které se nacházíme právě teď.

Zajímavé postřehy a ponaučení z knihy:

• Nesnažte se soupeřit se stroji, musíte se s nimi naučit kooperovat. If you can't beat them, join them.
• Je velmi špatný nápad snažit se dnes budovat  kariéru v oblasti, kde vaše práce spočívá v rutinních úkolech - lhostejno, zda manuálních nebo intelektuálních. Tam, kde je potřeba kreativita a improvizace, místo pro lidi ještě nějakou dobu bude.
• Dopady nahrazování lidské práce prací strojů jsou až překvapivě rovnoměrné v rozvojových i rozvinutých zemích - stejné činnosti, které první podléhaly offshoringu, jsou zpravidla i první automatizovány.
• Inovace je možná víc než na objevování nových myšlenek (stavebních bloků) založena na rekombinaci těch stávajících. I kdyby se už nic nového nevymyslelo, dlouho bychom si vystačili i s aplikacemi starých věcí v nových souvislostech.
• Zejména na tyto rekombinace se hodí crowdsourcing a "víc hlav víc ví" - klíčová je v tomto kontextu role internetu, který zapojuje do světové vědomostní sítě miliony a miliardy myslí, které byly ještě před nedávnem izolovány v zapadlých koutech světa.
• HDP je s rostoucí digitalizací stále méně přesným ukazatelem životní úrovně - spousta dobrých věcí začíná být dost levná nebo dokonce zadarmo (jako Facebook, tenhle blog nebo Playstation Plus).
• Nerivalitní charakter digitálních statků vede i k tomu, že čím dál zásadnější roli bude hrát superstar efekt - koncentrace příjmu u těch nejlepších (fig 10.1; vlevo minulost, vpravo současnost/budoucnost).

Je toho ještě hodně, co by se dalo zmínit, a třeba se k tomu dostanu v některém z následujících příspěvků, ale pro dnešek je můj prokrastinační rozpočet vyčerpán. Knihu ale rozhodně doporučuji, byť není dokonalá a minimálně na implikacích svých zjištění mohli autoři víc zapracovat. 7/10.

P.S.: Oba grafy pocházejí z knihy.

Inkubátor II - Economics of the Future

Další z témat, které považuji za fascinující a v současné době zpracovatelné bez přílišných výletů do fantazie, je analýza pravděpodobných budoucích dopadů současných technologických trendů. Nedojde-li v brzké době ke konci civilizace, který mnozí s velkou chutí prorokují, dojde celkem určitě k permanentnímu ekonomickému zastarání mnoha exemplářů homo sapiens - stroje budou schopny efektivněji vykonávat veškeré činnosti, kterých je schopna valná část lidí.

Dalo by se namítnout, že se jedná pouze o problém realokace pracovní síly do jiných odvětví, jako tomu bylo vždy v minulosti. V době kdy ludité ničili stroje, které jim "braly práci", se skutečně jednalo pouze o dočasnou strukturální nezaměstnanost. V 21. století se ale možnosti uplatnění nekvalifikovaného (resp. nepříliš kvalifikovaného) pracovníka začínají vytrácet definitivně. Ještě před několika lety jsme vkládali naděje v to, že lidská schopnost orientace v prostoru a rozpoznávání objektů je nenahraditelná, ale v době kdy Google úspěšně otestoval na mnoha tisících kilometrů plně autonomní vozidla, zdá se taková naděje lichá. Stále se můžeme utěšovat tím, že v komunikaci s lidmi jsou pořád ještě nezbytní lidé, ale přiznejme si, že komunikační schopnosti nekvalifikovaného pracovníka zpravidla nejsou valné. Rovnovážná mzda v mnoha oborech bude patrně nezadržitelně padat směrem k nule, pod úroveň subsistence.

Klíčovou otázkou je, co si počít s těmito "zastaralými" lidmi? V tomto kontextu je naprosto aktuální otázka nepodmíněného minimálního příjmu, jakkoli se může zdát ještě dnes utopickou. Problém přerozdělování bude v budoucí společnosti, jež bude pravděpodobně mnohem více nerovná než ta naše, stále klíčovější. Budeme znárodňovat roboty? Dojde konečně na Marxovu komunistickou utopii, kde je výroba plně autonomní a člověk pouze kultivuje svůj vkus a hledá stále rafinovanější způsoby uspokojení svých choutek? Nebo v důsledku pokroku vojenských technologií spějeme do dystopie, kde se ekonomické elity ("vládci robotů") budou moci poprvé v dějinách přestat bát masových nepokojů ("chlapa s bouchačkou")? Těžko říct, každopádně podle mého názoru již dnes přišla doba, kdy se i takovýchto tématech dá napsat zcela seriózní interdisciplinární kvalifikační práce. Co o tom soudíte vy?

A Farewell to Alms

A Farewell to Alms: A Brief Economic History of the World Gregory Clarka je další historickou knihou, která místo beletristického narativu sází na klíčovou roli teorie, evoluční perspektivu a kvantitativní evidenci. Nakolik je silné postavení teorie klíčové pro to, aby bylo možné o dějinách říci něco vědeckého, tzn. cokoli více než využít historických kulis pro zajímavé vyprávění blízké historickému románu, vynikne nejlépe v kontrastu s nějakým významným dílem standardní historiografie. Pro mne byly v poslední době takovou kontrastní četbou Dějiny civilizací Fernanda Braudela - přestože se jedná o "reformní" práci, která by měla překonávat tradiční přístup "dějin bitev a králů" a otevřít se spolupráci s ostatními společenskými vědami v čele s ekonomií, čtenář neustále tápe, proč by kauzalita měla být právě tam, kde tvrdí Braudel, a zpravidla, pokud si chce z knihy vůbec něco odnést, je odkázán na to, aby prostě věřil expertnímu názoru autority. Nejde ani tak o to, že by vysvětlení nedávala smysl na rovině selského rozumu, ale spíše o problém, že selský rozum by pro stejné události mohl vymyslet padesát jiných, stejně přesvědčivých zdůvodnění.

Ale v této souvislosti zpět ke Clarkovi. Jeho text je v první řadě excelentním přehledem způsobu práce a výdobytků kvantitativního přístupu k historické problematice. Celý svět do průmyslové revoluce a valná část světa po ní se dá podle Clarka vysvětlit s pomocí malthusiánského principu populace - stoupnou-li reálné mzdy (v důsledku technologické inovace, morové epidemie, objevení nového kontinentu, atp.), stoupne počet dětí, které se dožijí reprodukčního věku a dojde k populačnímu růstu, který stlačí reálné mzdy zpět na úroveň subsistence, tj, na takovou úroveň, při které je čistý přírůstek populace nulový, mortalita a natalita v rovnováze až do příštího šoku. První (a možná poslední) událostí světové ekonomické historie, kterou je třeba nějak vysvětlovat, je tak průmyslová revoluce. Významný problém potom představuje to, že ji vysvětlit neumíme.

Clarkovo vlastní řešení (ve zkratce) staví na tom, že vyšší vrstva v Anglii před PR měla mnohem více přežívajících potomků, než nižší vrstvy. Ty se nezvládaly ani čistě reprodukovat, a proto ctnosti vládnoucí třídy prorůstaly (ať už z důvodů biologických nebo kulturních) společností směrem dolů - odtud lepší pracovní étos, který v důsledku umožnil trvalý hospodářský růst. Toto "eugenické" řešení mi moc nevoní a celkem zajímavě ho kritizuje např. Deirdre McCloskey (Burgeois Dignity, kap. 30-31). Problém bude nejspíš v tom, že Clark moc rychle shazuje ze stolu instituce na základě argumentů o dlouhém, příliš dlouhém období, a že jeho hypotéza o "vyšlechtěném" pracovním étosu nesedí na data o produktivitě imigrantů, která několikanásobně vystřelí v okamžiku, kdy překročí hranice (viz Robinson, Acemoglu, Why Nations Fail).

Clarkova kniha má nicméně mnohé co nabídnout i v případě, že centrální hypotézu nepřijmeme - na ochutnávku vybírám několik zajímavostí z nepřeberného bohatství grafů a údajů:

• Vyšší životní standard Angličanů oproti Japoncům či Číňanům ve staletích před PR lze přinejmenším částečně přičítat jejich chladnému vztahu k hygieně, který zvyšoval úmrtnost (zejména u dětí) a udržoval tím reálné mzdy relativně vysoko.
• Elementární gramotnost ve společnosti lze odhadovat podle toho, jaký podíl náhrobních kamenů obsahuje čísla "zaokrouhlená" na 5 či 10, nebo absurdně vysoký věk dožití - obojí naznačuje, že lidé netušili ani, jak jsou staří, a stříleli data "od oka".
• Mezi lety 1790 a 1913 století klesla cena lodní přepravy cca o 98% na tunu nákladu. První zaoceánské parníky potřebovaly na dopravu 200 tun nákladu 650 tun paliva. 
• Míra absencí dělníků v textilním průmyslu v Indii se v 19. a přinejmenším v první polovině 20. století pohybovala běžně nad 7 % (po svátcích či po výplatě spíše nad 10 %) a i když se pracovníci vůbec dostavili, byla jejich výkonnost tak nízká, že jich muselo být v továrně zaměstnáno několikrát více než ve srovnatelných provozech v Anglii. Zanedbatelná efektivita vedla k tomu, že suroviny pro textilní výrobu se běžně posílaly do Anglie na zpracování a pak zase zpátky na indický trh. Ani několikrát nižší mzdy nepřinesly indickým fabrikám konkurenční výhodu. 

Reader's Digest III

• Robin Hanson spekuluje o důsledcích přenesení lidské mysli do počítače. Je to hodně divoké, ale přinejmenším z ekonomického hlediska dobře promyšlené. Jako všechny Hansonovy zběsilé nápady stojí i tato poněkud dystopická vize budoucnosti za přečtení i za zamyšlení. "'We humans are made of meat, our brains run at the same speed, we take decades to build, and we must be trained individually.' In contrast, argues Hanson, em brain models could be run at many different speeds in order to match different tasks. Being made of electronics, and built quickly in factories, the em population could grow very fast, allowing the em economy to also grow very fast. It could even double monthly."
• Rober Frank se zamýšlí nad trhy, kde vítěz bere vše, a šancemi těch, kdo vítězové nejsou."Still, the growing market share of top sellers doesn’t invalidate the promise of small-scale creative energy. Using big data, producers can now take aim at highly idiosyncratic buyers, and online searches help many such buyers find just the quirky offerings they’re seeking."
• Jak by vypadal svět, kdyby neproběhla první světová válka? Tom Streithorst na Pierii tvrdí, že dost možná úplně stejně jako ten dnešní. Navíc se prý historikové začínají široce přiklánět k názoru, že WWI nebyla nevyhnutelným důsledkem imperialismu, kapitalismu, nacionalismu, xy-ismu (doplňte dle vlastního uvážení), jak jsme se vždycky jako malí učili, ale spíš výsledkem velmi nešťastné souhry velmi nepravděpodobných událostí. "If Archduke Franz Ferdinand’s driver not made a wrong turn, if Wilhelm II not been a close personal friend of the Austrian heir, if the Austrian Hungarian foreign ministry not been so dilatory, if the wife of the victor of the most recent French election not shot a newspaper editor because he published her husband’s salubrious love letters (no, really), if the British establishment not been distracted by the probability that Irish home rule would spark a civil war, Europe would have dodged the bullet in July 1914 and if a general war not broken out then, there is little reason to assume it would have become more likely later." Zní to tak absurdně, že to snad musí být pravda.

Autonomie výchovy

Na České pozici vyšel komentář, který se vrací k nedávno dosti diskutované problematice sexuální výchovy ve školách. K článku samotnému bych měl určitě výhrady, ale širší téma autonomie výchovy mi přijde velice zajímavé. Do jaké míry by měl mít rodič vliv na světonázor svého dítěte? A do jaké míry má/může zasahovat stát?

Na jedné straně máme liberální argument: Výchova by měla být co nejšířeji v gesci rodiče - rodič by měl mít právo co nejširší volby ohledně toho, jaké vzdělání svému dítěti dopřeje, včetně vzdělání domácího. Státem organizované vzdělávání a státem diktované kurikulum nevěstí nic dobrého - nízká kvalita; masovost; šedá průměrnost; nízká motivace a kvalifikace učitelů; přinejmenším implicitní etatistická/ nacionalistická/ environmentalistická/ euro-unijní propaganda (výčet reprezentativní, nikoli vyčerpávající); zastaralé pedagogické metody; změny studijního plánu tak, aby odpovídal potřebám současné znalostní ekonomiky, jsou pomalejší než evoluce dinosaurů. Tyto problémy lze patrně odvodit z obecných slabin jakéhokoli centrálně plánovaného odvětví - omezená zpětná vazba od konečného spotřebitele, malá flexibilita a možnost experimentování, absence tvořivé destrukce. K liberálnímu argumentu lze přidat i evoluční argument: je rozumné předpokládat, že rodič má upřímný zájem na prosperitě svého potomka coby nositele (poloviny) své genetické informace, anonymní politici a plánovači podobně přímočarý motiv postrádají.

Na straně druhé existuje, řekněme, konzervativní argument (pojmenování je zavádějící, ale lepší mě nenapadá): Mnoho rodičů není dostatečně intelektuálně vybaveno, aby i při nejlepší snaze mohli kvalifikovaně rozhodnout o vzdělávání svých potomků. Ti, kteří vybaveni jsou, mohou mít velmi pochybné ideologické motivy. Uvolnění vzdělávacích standardů povede k šíření nebezpečných memetických virů (čímž myslím různé fantasmagorie od fundamentalistického křesťanství/islámu přes New Age po konspirační teorie). Není možné zanedbávat roli vzdělávání při disciplinaci, vytváření skupinové identity přesahující socioekonomickou niku rodičů a množiny společných hodnot (sdílených velkých i menších vyprávění).

Výše nastíněné názory jsou pouze velmi zjednodušenými skicami branými s nadsázkou, ale nikoli jako karikatury. Zajímal by mě váš názor na tuto problematiku, potažmo doplnění argumentů, protože některé důležité jsem určitě zapomněl. Upřesňuji, že zde mi jde pouze o základní vzdělání - vyšší stupně představují specifický problém např. z hlediska přítomnosti signalizace, ale samozřejmě i jinak.