Zobrazují se příspěvky se štítkeminstituce. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkeminstituce. Zobrazit všechny příspěvky

neděle 9. března 2014

A Farewell to Alms

A Farewell to Alms: A Brief Economic History of the World Gregory Clarka je další historickou knihou, která místo beletristického narativu sází na klíčovou roli teorie, evoluční perspektivu a kvantitativní evidenci. Nakolik je silné postavení teorie klíčové pro to, aby bylo možné o dějinách říci něco vědeckého, tzn. cokoli více než využít historických kulis pro zajímavé vyprávění blízké historickému románu, vynikne nejlépe v kontrastu s nějakým významným dílem standardní historiografie. Pro mne byly v poslední době takovou kontrastní četbou Dějiny civilizací Fernanda Braudela - přestože se jedná o "reformní" práci, která by měla překonávat tradiční přístup "dějin bitev a králů" a otevřít se spolupráci s ostatními společenskými vědami v čele s ekonomií, čtenář neustále tápe, proč by kauzalita měla být právě tam, kde tvrdí Braudel, a zpravidla, pokud si chce z knihy vůbec něco odnést, je odkázán na to, aby prostě věřil expertnímu názoru autority. Nejde ani tak o to, že by vysvětlení nedávala smysl na rovině selského rozumu, ale spíše o problém, že selský rozum by pro stejné události mohl vymyslet padesát jiných, stejně přesvědčivých zdůvodnění.

Ale v této souvislosti zpět ke Clarkovi. Jeho text je v první řadě excelentním přehledem způsobu práce a výdobytků kvantitativního přístupu k historické problematice. Celý svět do průmyslové revoluce a valná část světa po ní se dá podle Clarka vysvětlit s pomocí malthusiánského principu populace - stoupnou-li reálné mzdy (v důsledku technologické inovace, morové epidemie, objevení nového kontinentu, atp.), stoupne počet dětí, které se dožijí reprodukčního věku a dojde k populačnímu růstu, který stlačí reálné mzdy zpět na úroveň subsistence, tj, na takovou úroveň, při které je čistý přírůstek populace nulový, mortalita a natalita v rovnováze až do příštího šoku. První (a možná poslední) událostí světové ekonomické historie, kterou je třeba nějak vysvětlovat, je tak průmyslová revoluce. Významný problém potom představuje to, že ji vysvětlit neumíme.

Clarkovo vlastní řešení (ve zkratce) staví na tom, že vyšší vrstva v Anglii před PR měla mnohem více přežívajících potomků, než nižší vrstvy. Ty se nezvládaly ani čistě reprodukovat, a proto ctnosti vládnoucí třídy prorůstaly (ať už z důvodů biologických nebo kulturních) společností směrem dolů - odtud lepší pracovní étos, který v důsledku umožnil trvalý hospodářský růst. Toto "eugenické" řešení mi moc nevoní a celkem zajímavě ho kritizuje např. Deirdre McCloskey (Burgeois Dignity, kap. 30-31). Problém bude nejspíš v tom, že Clark moc rychle shazuje ze stolu instituce na základě argumentů o dlouhém, příliš dlouhém období, a že jeho hypotéza o "vyšlechtěném" pracovním étosu nesedí na data o produktivitě imigrantů, která několikanásobně vystřelí v okamžiku, kdy překročí hranice (viz Robinson, Acemoglu, Why Nations Fail).

Clarkova kniha má nicméně mnohé co nabídnout i v případě, že centrální hypotézu nepřijmeme - na ochutnávku vybírám několik zajímavostí z nepřeberného bohatství grafů a údajů:

  • Vyšší životní standard Angličanů oproti Japoncům či Číňanům ve staletích před PR lze přinejmenším částečně přičítat jejich chladnému vztahu k hygieně, který zvyšoval úmrtnost (zejména u dětí) a udržoval tím reálné mzdy relativně vysoko.
  • Elementární gramotnost ve společnosti lze odhadovat podle toho, jaký podíl náhrobních kamenů obsahuje čísla "zaokrouhlená" na 5 či 10, nebo absurdně vysoký věk dožití - obojí naznačuje, že lidé netušili ani, jak jsou staří, a stříleli data "od oka".
  • Mezi lety 1790 a 1913 století klesla cena lodní přepravy cca o 98% na tunu nákladu. První zaoceánské parníky potřebovaly na dopravu 200 tun nákladu 650 tun paliva. 
  • Míra absencí dělníků v textilním průmyslu v Indii se v 19. a přinejmenším v první polovině 20. století pohybovala běžně nad 7 % (po svátcích či po výplatě spíše nad 10 %) a i když se pracovníci vůbec dostavili, byla jejich výkonnost tak nízká, že jich muselo být v továrně zaměstnáno několikrát více než ve srovnatelných provozech v Anglii. Zanedbatelná efektivita vedla k tomu, že suroviny pro textilní výrobu se běžně posílaly do Anglie na zpracování a pak zase zpátky na indický trh. Ani několikrát nižší mzdy nepřinesly indickým fabrikám konkurenční výhodu. 

neděle 23. února 2014

Autonomie výchovy

Na České pozici vyšel komentář, který se vrací k nedávno dosti diskutované problematice sexuální výchovy ve školách. K článku samotnému bych měl určitě výhrady, ale širší téma autonomie výchovy mi přijde velice zajímavé. Do jaké míry by měl mít rodič vliv na světonázor svého dítěte? A do jaké míry má/může zasahovat stát?

Na jedné straně máme liberální argument: Výchova by měla být co nejšířeji v gesci rodiče - rodič by měl mít právo co nejširší volby ohledně toho, jaké vzdělání svému dítěti dopřeje, včetně vzdělání domácího. Státem organizované vzdělávání a státem diktované kurikulum nevěstí nic dobrého - nízká kvalita; masovost; šedá průměrnost; nízká motivace a kvalifikace učitelů; přinejmenším implicitní etatistická/ nacionalistická/ environmentalistická/ euro-unijní propaganda (výčet reprezentativní, nikoli vyčerpávající); zastaralé pedagogické metody; změny studijního plánu tak, aby odpovídal potřebám současné znalostní ekonomiky, jsou pomalejší než evoluce dinosaurů. Tyto problémy lze patrně odvodit z obecných slabin jakéhokoli centrálně plánovaného odvětví - omezená zpětná vazba od konečného spotřebitele, malá flexibilita a možnost experimentování, absence tvořivé destrukce. K liberálnímu argumentu lze přidat i evoluční argument: je rozumné předpokládat, že rodič má upřímný zájem na prosperitě svého potomka coby nositele (poloviny) své genetické informace, anonymní politici a plánovači podobně přímočarý motiv postrádají.

Na straně druhé existuje, řekněme, konzervativní argument (pojmenování je zavádějící, ale lepší mě nenapadá): Mnoho rodičů není dostatečně intelektuálně vybaveno, aby i při nejlepší snaze mohli kvalifikovaně rozhodnout o vzdělávání svých potomků. Ti, kteří vybaveni jsou, mohou mít velmi pochybné ideologické motivy. Uvolnění vzdělávacích standardů povede k šíření nebezpečných memetických virů (čímž myslím různé fantasmagorie od fundamentalistického křesťanství/islámu přes New Age po konspirační teorie). Není možné zanedbávat roli vzdělávání při disciplinaci, vytváření skupinové identity přesahující socioekonomickou niku rodičů a množiny společných hodnot (sdílených velkých i menších vyprávění).

Výše nastíněné názory jsou pouze velmi zjednodušenými skicami branými s nadsázkou, ale nikoli jako karikatury. Zajímal by mě váš názor na tuto problematiku, potažmo doplnění argumentů, protože některé důležité jsem určitě zapomněl. Upřesňuji, že zde mi jde pouze o základní vzdělání - vyšší stupně představují specifický problém např. z hlediska přítomnosti signalizace, ale samozřejmě i jinak.

pondělí 3. února 2014

Počátky a konce politického řádu

V předchozím příspěvku jsem trochu rýpal do bártovského prorokování zkázy. Pokud ale Bárta mluví o nepotismu a kostnatění institucí, úplné výlety do fantazie to určitě nejsou - ustrnutím společenského vývoje vlivem stále organizovanějších zájmových skupin se zabývá dnes už klasickým způsobem Vzestup a pád národů Mancura Olsona (kap. 2 a 3 pro čtenáře stíhaného nedostatkem času úplně stačí), který je velmi zajímavý a přesvědčivý, byť asi nemá všechno úplně správně, a aktuálněji taky Francis Fukuyama v Počátcích politického řádu (The Origins of Political Order).

Zastavím se chvilku u Fukuyamy - jedna z jeho tezí je taková, že default módem uspořádání lidských společností je tribalismus, tzn. uspořádání založené na osobních vztazích a příbuzenství. Tribalismus tvoří ekvilibrium, ke kterému politické uspořádání společnosti konverguje. Různé institucionální filtrační mechanismy, které mají objektivizovat a odosobnit předávání moci, lze pak interpretovat ve světle toho, že v komplexní společnosti není tribalistické ekvilibrium nutně žádoucí. Jak mechanismus demokratických voleb, tak i systémy spíše totalitárního ražení využívající neosobní filtr Strany a jiné sofistikované mechanismy, o kterých dumal už Platon, jsou určeny primárně k tomu, aby se zamezilo předání moci příbuzným současných vládců. Z evolučně zakotvené preference lidí pro jejich blízké současně zároveň plyne trvalý tlak na obrušování a uvolňování těchto selekčních mechanismů (nejzajímavějšími z Fukuyamových příkladů jsou systémy vojenského otroctví Mamlůků v Egyptě a Janičářů v Osmanské řísi). Degeneraci politického systému vnímají Fukuyama i Olson poměrně deterministicky - úpadek směrem k tribalismu je nevyhnutelný, pokud nedojde k externímu šoku zpravidla v podobě války nebo jiné katastrofy, který stávající zájmové skupiny vyhodí ze sedla.

Můj optimismus ohledně vyhlídek naší civilizace, který je s popsanými argumenty v rozporu, se opírá o následující: Determinismus výše popsaného typu je podle mne přesvědčivý co se týče relativně stabilní společnosti. Od úniku z malthusiánské pasti je ovšem dějinný vývoj determinován primárně technologickou změnou, která coby "závody ve zbrojení" vytváří podmínky permanentní revoluce, jež nedopřeje dlouhodobým degenerativním trendům čas, aby se stihly projevit. Tekutá (post)modernita prostě kostnatění starých pořádků nesvědčí.

Fukuyamovy Počátky končí Velkou francouzskou revolucí a druhý díl je prý na cestě. Uvidíme, jak si poradí se světem po průmyslové revoluci.