Další z témat, které považuji za fascinující a v současné době zpracovatelné bez přílišných výletů do fantazie, je analýza pravděpodobných budoucích dopadů současných technologických trendů. Nedojde-li v brzké době ke konci civilizace, který mnozí s velkou chutí prorokují, dojde celkem určitě k permanentnímu ekonomickému zastarání mnoha exemplářů homo sapiens - stroje budou schopny efektivněji vykonávat veškeré činnosti, kterých je schopna valná část lidí.
Dalo by se namítnout, že se jedná pouze o problém realokace pracovní síly do jiných odvětví, jako tomu bylo vždy v minulosti. V době kdy ludité ničili stroje, které jim "braly práci", se skutečně jednalo pouze o dočasnou strukturální nezaměstnanost. V 21. století se ale možnosti uplatnění nekvalifikovaného (resp. nepříliš kvalifikovaného) pracovníka začínají vytrácet definitivně. Ještě před několika lety jsme vkládali naděje v to, že lidská schopnost orientace v prostoru a rozpoznávání objektů je nenahraditelná, ale v době kdy Google úspěšně otestoval na mnoha tisících kilometrů plně autonomní vozidla, zdá se taková naděje lichá. Stále se můžeme utěšovat tím, že v komunikaci s lidmi jsou pořád ještě nezbytní lidé, ale přiznejme si, že komunikační schopnosti nekvalifikovaného pracovníka zpravidla nejsou valné. Rovnovážná mzda v mnoha oborech bude patrně nezadržitelně padat směrem k nule, pod úroveň subsistence.
Klíčovou otázkou je, co si počít s těmito "zastaralými" lidmi? V tomto kontextu je naprosto aktuální otázka nepodmíněného minimálního příjmu, jakkoli se může zdát ještě dnes utopickou. Problém přerozdělování bude v budoucí společnosti, jež bude pravděpodobně mnohem více nerovná než ta naše, stále klíčovější. Budeme znárodňovat roboty? Dojde konečně na Marxovu komunistickou utopii, kde je výroba plně autonomní a člověk pouze kultivuje svůj vkus a hledá stále rafinovanější způsoby uspokojení svých choutek? Nebo v důsledku pokroku vojenských technologií spějeme do dystopie, kde se ekonomické elity ("vládci robotů") budou moci poprvé v dějinách přestat bát masových nepokojů ("chlapa s bouchačkou")? Těžko říct, každopádně podle mého názoru již dnes přišla doba, kdy se i takovýchto tématech dá napsat zcela seriózní interdisciplinární kvalifikační práce. Co o tom soudíte vy?
Zobrazují se příspěvky se štítkempolitika. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkempolitika. Zobrazit všechny příspěvky
sobota 22. března 2014
neděle 23. února 2014
Autonomie výchovy
Na České pozici vyšel komentář, který se vrací k nedávno dosti diskutované problematice sexuální výchovy ve školách. K článku samotnému bych měl určitě výhrady, ale širší téma autonomie výchovy mi přijde velice zajímavé. Do jaké míry by měl mít rodič vliv na světonázor svého dítěte? A do jaké míry má/může zasahovat stát?
Na jedné straně máme liberální argument: Výchova by měla být co nejšířeji v gesci rodiče - rodič by měl mít právo co nejširší volby ohledně toho, jaké vzdělání svému dítěti dopřeje, včetně vzdělání domácího. Státem organizované vzdělávání a státem diktované kurikulum nevěstí nic dobrého - nízká kvalita; masovost; šedá průměrnost; nízká motivace a kvalifikace učitelů; přinejmenším implicitní etatistická/ nacionalistická/ environmentalistická/ euro-unijní propaganda (výčet reprezentativní, nikoli vyčerpávající); zastaralé pedagogické metody; změny studijního plánu tak, aby odpovídal potřebám současné znalostní ekonomiky, jsou pomalejší než evoluce dinosaurů. Tyto problémy lze patrně odvodit z obecných slabin jakéhokoli centrálně plánovaného odvětví - omezená zpětná vazba od konečného spotřebitele, malá flexibilita a možnost experimentování, absence tvořivé destrukce. K liberálnímu argumentu lze přidat i evoluční argument: je rozumné předpokládat, že rodič má upřímný zájem na prosperitě svého potomka coby nositele (poloviny) své genetické informace, anonymní politici a plánovači podobně přímočarý motiv postrádají.
Na straně druhé existuje, řekněme, konzervativní argument (pojmenování je zavádějící, ale lepší mě nenapadá): Mnoho rodičů není dostatečně intelektuálně vybaveno, aby i při nejlepší snaze mohli kvalifikovaně rozhodnout o vzdělávání svých potomků. Ti, kteří vybaveni jsou, mohou mít velmi pochybné ideologické motivy. Uvolnění vzdělávacích standardů povede k šíření nebezpečných memetických virů (čímž myslím různé fantasmagorie od fundamentalistického křesťanství/islámu přes New Age po konspirační teorie). Není možné zanedbávat roli vzdělávání při disciplinaci, vytváření skupinové identity přesahující socioekonomickou niku rodičů a množiny společných hodnot (sdílených velkých i menších vyprávění).
Výše nastíněné názory jsou pouze velmi zjednodušenými skicami branými s nadsázkou, ale nikoli jako karikatury. Zajímal by mě váš názor na tuto problematiku, potažmo doplnění argumentů, protože některé důležité jsem určitě zapomněl. Upřesňuji, že zde mi jde pouze o základní vzdělání - vyšší stupně představují specifický problém např. z hlediska přítomnosti signalizace, ale samozřejmě i jinak.
Na jedné straně máme liberální argument: Výchova by měla být co nejšířeji v gesci rodiče - rodič by měl mít právo co nejširší volby ohledně toho, jaké vzdělání svému dítěti dopřeje, včetně vzdělání domácího. Státem organizované vzdělávání a státem diktované kurikulum nevěstí nic dobrého - nízká kvalita; masovost; šedá průměrnost; nízká motivace a kvalifikace učitelů; přinejmenším implicitní etatistická/ nacionalistická/ environmentalistická/ euro-unijní propaganda (výčet reprezentativní, nikoli vyčerpávající); zastaralé pedagogické metody; změny studijního plánu tak, aby odpovídal potřebám současné znalostní ekonomiky, jsou pomalejší než evoluce dinosaurů. Tyto problémy lze patrně odvodit z obecných slabin jakéhokoli centrálně plánovaného odvětví - omezená zpětná vazba od konečného spotřebitele, malá flexibilita a možnost experimentování, absence tvořivé destrukce. K liberálnímu argumentu lze přidat i evoluční argument: je rozumné předpokládat, že rodič má upřímný zájem na prosperitě svého potomka coby nositele (poloviny) své genetické informace, anonymní politici a plánovači podobně přímočarý motiv postrádají.
Na straně druhé existuje, řekněme, konzervativní argument (pojmenování je zavádějící, ale lepší mě nenapadá): Mnoho rodičů není dostatečně intelektuálně vybaveno, aby i při nejlepší snaze mohli kvalifikovaně rozhodnout o vzdělávání svých potomků. Ti, kteří vybaveni jsou, mohou mít velmi pochybné ideologické motivy. Uvolnění vzdělávacích standardů povede k šíření nebezpečných memetických virů (čímž myslím různé fantasmagorie od fundamentalistického křesťanství/islámu přes New Age po konspirační teorie). Není možné zanedbávat roli vzdělávání při disciplinaci, vytváření skupinové identity přesahující socioekonomickou niku rodičů a množiny společných hodnot (sdílených velkých i menších vyprávění).
Výše nastíněné názory jsou pouze velmi zjednodušenými skicami branými s nadsázkou, ale nikoli jako karikatury. Zajímal by mě váš názor na tuto problematiku, potažmo doplnění argumentů, protože některé důležité jsem určitě zapomněl. Upřesňuji, že zde mi jde pouze o základní vzdělání - vyšší stupně představují specifický problém např. z hlediska přítomnosti signalizace, ale samozřejmě i jinak.
sobota 15. února 2014
Reader's Digest II
Několik odkazů z poslední doby:
- Bryan Caplan píše o dějinách prohibice v Rusku. Mimo jiné také cituje Lenina: "Whatever the peasant wants in the way of material things we will give him, as long as they do not imperil the health or morals of the nation." Jistou ironií je, že tato Leninova vize politiky odpovídá i dnešnímu článku Táni Fišerové, která by chtěla, aby vláda rozhodovala, která firma je natolik hodnotná, aby byla zachována, a která dostatečně mravná, aby byla vpuštěna do země.
- Matt Ridley se zabývá otázkou nerovnosti a chudoby. Dobrá zpráva je, že obě v globálním měřítku klesají. Ridley přesto uzavírá svůj článek poměrně pesimisticky: "... we always have and always will care more about relative than absolute differences. This is no surprise to evolutionary biologists. (...) A few thousand years ago, the bloke with one more cow than the other bloke got the girl, and it would have cut little ice to try to reassure the loser by pointing out that he had more cows than his grandfather, that they were better cows, or that he had more than enough cows to feed himself anyway. What mattered was that he had fewer cows." Existence pozičních externalit je podle mého názoru jedním z nejsilnějších argumentů proti klasickému liberalismu, ale to by asi bylo na delší povídání. Doporučuji nicméně v této souvislosti pěknou knížku Roberta Franka The Darwin Economy.
- Jan Keller, lídr ČSSD ve volbách do evropského parlamentu, prý prohlásil, že "nepotřebujeme takovou sjednocenou Evropu, kde si jednotlivé státy budou odčerpávat pracovní příležitosti, komplikovat si život daňovým dumpingem a zvyšovat nerovnost (nesouměřitelnost) mezi svým obyvatelstvem," (zdůraznění moje). Ke komentáři by toho bylo asi víc, ale v první řadě mi přijde fascinující, že profesor sociologie může být tak naprosto nepoznamenán ekonomickým myšlením, aby žil zcela v zajetí naivního vnímání ekonomických vztahů jako hry s nulovým součtem. Mimochodem o naivní zero-sum ekonomii píše pěkně Paul Rubin ve svém článku Folk Economics. Představu, že pracovní místa jsou jakousi fixní komoditou, kterou je nutné nějak rozdělovat, řadí k jednomu z pilířů lidové ekonomie.
pátek 14. února 2014
Inkubátor I
V rubrice Inkubátor bych rád se čtenáři blogu diskutoval témata, která splňují následující kriteria:
Problematický je rovněž způsob, jakým identifikovat nějaké reprezentativní texty, na nichž by se analýza dala provést - kreacionisté (potažmo "inteligentní dizajnéři") mají, pokud vím, nějaké kanonické texty Kena Hama a Alvina Plantingy (k tomu viz Plantingův aktuální hrůzostrašný rozhovor pro Opinionator New York Times), ale neznám nic podobného pro popírače globálního oteplování - poradí někdo?
- Stojí mimo moji odbornost, nemám čas se jim sám věnovat, ale přesto mi přijdou velice zajímavá.
- Rád bych je vnukl studentům jako inspiraci pro jejich kvalifikační práce.
- Někde se nachází kámen úrazu. Třeba v tom, že si místy nevím rady ani co se týče metody a dalších věcí, které bude nutné specifikovat, aby nějaký seriózní text mohl vzniknout.
Myšlenka je taková, že kolektivní brainstorming by mohl přispět k formulaci daného problému, která bude zpracovatelná, bude eventuálně zpracována a vznikne zajímavá a přínosná kvalifikační práce, v lepším případě následně i akademický paper. Vítány jsou i komentáře k tomu, zda tato Myšlenka není v nějakém směru zcela pomýlená.
Jako první vlaštovku tady mám následující:
Strategie popírání
Na základě anekdotické evidence jsem nabyl dojmu, že strategie zpochybňování vědeckého konsenzu jsou vždy de facto identické. Velmi zajímavé a provokativní by podle mého bylo srovnání konkrétních příkladů, jako je popírání evoluce, které je dnes už asi především doménou různých bláznů, a popírání globálního oteplování, kterým se má bohužel z nějakého důvodu tendenci diskreditovat mnoho jinak celkem rozumných libertariánů. Problém je, jak to provést - jednou metodou, která mne napadá, by byla prostá frekvenční analýza výskytu slov, jakou použil nedávno Haidt ve sporu s Harrisem, ale to je trochu hrubý a levný nástroj. Chtělo by to jít víc do hloubky a pohrát si například s konkrétními logickými klamy a rétorickými strategiemi. Nejsem ale kovaný v kvalitativním výzkumu, takže nevím, jak přesně by to šlo udělat - nějaký zdroj, který by podobnou metodu ilustroval?Problematický je rovněž způsob, jakým identifikovat nějaké reprezentativní texty, na nichž by se analýza dala provést - kreacionisté (potažmo "inteligentní dizajnéři") mají, pokud vím, nějaké kanonické texty Kena Hama a Alvina Plantingy (k tomu viz Plantingův aktuální hrůzostrašný rozhovor pro Opinionator New York Times), ale neznám nic podobného pro popírače globálního oteplování - poradí někdo?
sobota 8. února 2014
O malé a velké politice
Robin Hanson, jeden z nejzajímavějších a nejprovokativnějších lidí, jejichž práci sleduji, píše o tom, proč lidé raději investují zdroje do prosazování a vyjadřování svých preferencí na úrovni "vysoké" (národní, globální) politiky, když by investice do politiky "malé", lokální měla mnohem větší šanci přivodit nějakou reálnou změnu. Odpověď je v zásadě ta, že politické aktivity (od hospodských půtek přes vylepování letáčků oblíbené strany po finanční podporu nějakého hnutí) nejsou vedeny primárně snahou skutečně něčeho dosáhnout, ale snahou signalizovat svoji příslušnost k určité zájmové koalici a budovat si image člověka s určitými hodnotami. To je tím snazší (= tím méně nákladné) na čím abstraktnější rovině se politická aktivita odehrává a čím menší je pravděpodobnost, že opoziční zájmové koalice se budou cítit naším jednáním skutečně ohroženy a budou považovat za nutné sáhnout k nějakým odvetným opatřením. Přeloženo do běžného jazyka: Levnější je, když budu svůj humanismus a snahu nalézt stejně smýšlející přátele signalizovat internetovou peticí proti násilí v zemích třetího světa, než když se pokusím narušovat aktivity lokální neonacistické buňky.
Článek je zajímavý celý, ale úvodní pasáž se mi líbí natolik, že stojí za přímou citaci, byť přímo nesouvisí s hlavní pointou (zdůraznění moje):
Článek je zajímavý celý, ale úvodní pasáž se mi líbí natolik, že stojí za přímou citaci, byť přímo nesouvisí s hlavní pointou (zdůraznění moje):
Long ago our primate ancestors learned to be “political.” That is, instead of just acting independently, we learned to join into coalitions for mutual advantage, and to switch coalitions for private advantage. Our human ancestors added social norms, i.e., rules enforced by feelings of outrage in broad coalitions. (...)
In ancient politics, people learned to attract allies, to judge who else was reliable as an ally, to gossip about who was allied with who, and to help allies and hurt rivals. In particular we learned to say good things about allies and bad things about rivals, such as accusing rivals of violating key social norms, and praising allies for upholding them.
pondělí 3. února 2014
Počátky a konce politického řádu
V předchozím příspěvku jsem trochu rýpal do bártovského prorokování zkázy. Pokud ale Bárta mluví o nepotismu a kostnatění institucí, úplné výlety do fantazie to určitě nejsou - ustrnutím společenského vývoje vlivem stále organizovanějších zájmových skupin se zabývá dnes už klasickým způsobem Vzestup a pád národů Mancura Olsona (kap. 2 a 3 pro čtenáře stíhaného nedostatkem času úplně stačí), který je velmi zajímavý a přesvědčivý, byť asi nemá všechno úplně správně, a aktuálněji taky Francis Fukuyama v Počátcích politického řádu (The Origins of Political Order).
Zastavím se chvilku u Fukuyamy - jedna z jeho tezí je taková, že default módem uspořádání lidských společností je tribalismus, tzn. uspořádání založené na osobních vztazích a příbuzenství. Tribalismus tvoří ekvilibrium, ke kterému politické uspořádání společnosti konverguje. Různé institucionální filtrační mechanismy, které mají objektivizovat a odosobnit předávání moci, lze pak interpretovat ve světle toho, že v komplexní společnosti není tribalistické ekvilibrium nutně žádoucí. Jak mechanismus demokratických voleb, tak i systémy spíše totalitárního ražení využívající neosobní filtr Strany a jiné sofistikované mechanismy, o kterých dumal už Platon, jsou určeny primárně k tomu, aby se zamezilo předání moci příbuzným současných vládců. Z evolučně zakotvené preference lidí pro jejich blízké současně zároveň plyne trvalý tlak na obrušování a uvolňování těchto selekčních mechanismů (nejzajímavějšími z Fukuyamových příkladů jsou systémy vojenského otroctví Mamlůků v Egyptě a Janičářů v Osmanské řísi). Degeneraci politického systému vnímají Fukuyama i Olson poměrně deterministicky - úpadek směrem k tribalismu je nevyhnutelný, pokud nedojde k externímu šoku zpravidla v podobě války nebo jiné katastrofy, který stávající zájmové skupiny vyhodí ze sedla.
Můj optimismus ohledně vyhlídek naší civilizace, který je s popsanými argumenty v rozporu, se opírá o následující: Determinismus výše popsaného typu je podle mne přesvědčivý co se týče relativně stabilní společnosti. Od úniku z malthusiánské pasti je ovšem dějinný vývoj determinován primárně technologickou změnou, která coby "závody ve zbrojení" vytváří podmínky permanentní revoluce, jež nedopřeje dlouhodobým degenerativním trendům čas, aby se stihly projevit. Tekutá (post)modernita prostě kostnatění starých pořádků nesvědčí.
Fukuyamovy Počátky končí Velkou francouzskou revolucí a druhý díl je prý na cestě. Uvidíme, jak si poradí se světem po průmyslové revoluci.
Zastavím se chvilku u Fukuyamy - jedna z jeho tezí je taková, že default módem uspořádání lidských společností je tribalismus, tzn. uspořádání založené na osobních vztazích a příbuzenství. Tribalismus tvoří ekvilibrium, ke kterému politické uspořádání společnosti konverguje. Různé institucionální filtrační mechanismy, které mají objektivizovat a odosobnit předávání moci, lze pak interpretovat ve světle toho, že v komplexní společnosti není tribalistické ekvilibrium nutně žádoucí. Jak mechanismus demokratických voleb, tak i systémy spíše totalitárního ražení využívající neosobní filtr Strany a jiné sofistikované mechanismy, o kterých dumal už Platon, jsou určeny primárně k tomu, aby se zamezilo předání moci příbuzným současných vládců. Z evolučně zakotvené preference lidí pro jejich blízké současně zároveň plyne trvalý tlak na obrušování a uvolňování těchto selekčních mechanismů (nejzajímavějšími z Fukuyamových příkladů jsou systémy vojenského otroctví Mamlůků v Egyptě a Janičářů v Osmanské řísi). Degeneraci politického systému vnímají Fukuyama i Olson poměrně deterministicky - úpadek směrem k tribalismu je nevyhnutelný, pokud nedojde k externímu šoku zpravidla v podobě války nebo jiné katastrofy, který stávající zájmové skupiny vyhodí ze sedla.
Můj optimismus ohledně vyhlídek naší civilizace, který je s popsanými argumenty v rozporu, se opírá o následující: Determinismus výše popsaného typu je podle mne přesvědčivý co se týče relativně stabilní společnosti. Od úniku z malthusiánské pasti je ovšem dějinný vývoj determinován primárně technologickou změnou, která coby "závody ve zbrojení" vytváří podmínky permanentní revoluce, jež nedopřeje dlouhodobým degenerativním trendům čas, aby se stihly projevit. Tekutá (post)modernita prostě kostnatění starých pořádků nesvědčí.
Fukuyamovy Počátky končí Velkou francouzskou revolucí a druhý díl je prý na cestě. Uvidíme, jak si poradí se světem po průmyslové revoluci.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)