A Farewell to Alms

A Farewell to Alms: A Brief Economic History of the World Gregory Clarka je další historickou knihou, která místo beletristického narativu sází na klíčovou roli teorie, evoluční perspektivu a kvantitativní evidenci. Nakolik je silné postavení teorie klíčové pro to, aby bylo možné o dějinách říci něco vědeckého, tzn. cokoli více než využít historických kulis pro zajímavé vyprávění blízké historickému románu, vynikne nejlépe v kontrastu s nějakým významným dílem standardní historiografie. Pro mne byly v poslední době takovou kontrastní četbou Dějiny civilizací Fernanda Braudela - přestože se jedná o "reformní" práci, která by měla překonávat tradiční přístup "dějin bitev a králů" a otevřít se spolupráci s ostatními společenskými vědami v čele s ekonomií, čtenář neustále tápe, proč by kauzalita měla být právě tam, kde tvrdí Braudel, a zpravidla, pokud si chce z knihy vůbec něco odnést, je odkázán na to, aby prostě věřil expertnímu názoru autority. Nejde ani tak o to, že by vysvětlení nedávala smysl na rovině selského rozumu, ale spíše o problém, že selský rozum by pro stejné události mohl vymyslet padesát jiných, stejně přesvědčivých zdůvodnění.

Ale v této souvislosti zpět ke Clarkovi. Jeho text je v první řadě excelentním přehledem způsobu práce a výdobytků kvantitativního přístupu k historické problematice. Celý svět do průmyslové revoluce a valná část světa po ní se dá podle Clarka vysvětlit s pomocí malthusiánského principu populace - stoupnou-li reálné mzdy (v důsledku technologické inovace, morové epidemie, objevení nového kontinentu, atp.), stoupne počet dětí, které se dožijí reprodukčního věku a dojde k populačnímu růstu, který stlačí reálné mzdy zpět na úroveň subsistence, tj, na takovou úroveň, při které je čistý přírůstek populace nulový, mortalita a natalita v rovnováze až do příštího šoku. První (a možná poslední) událostí světové ekonomické historie, kterou je třeba nějak vysvětlovat, je tak průmyslová revoluce. Významný problém potom představuje to, že ji vysvětlit neumíme.

Clarkovo vlastní řešení (ve zkratce) staví na tom, že vyšší vrstva v Anglii před PR měla mnohem více přežívajících potomků, než nižší vrstvy. Ty se nezvládaly ani čistě reprodukovat, a proto ctnosti vládnoucí třídy prorůstaly (ať už z důvodů biologických nebo kulturních) společností směrem dolů - odtud lepší pracovní étos, který v důsledku umožnil trvalý hospodářský růst. Toto "eugenické" řešení mi moc nevoní a celkem zajímavě ho kritizuje např. Deirdre McCloskey (Burgeois Dignity, kap. 30-31). Problém bude nejspíš v tom, že Clark moc rychle shazuje ze stolu instituce na základě argumentů o dlouhém, příliš dlouhém období, a že jeho hypotéza o "vyšlechtěném" pracovním étosu nesedí na data o produktivitě imigrantů, která několikanásobně vystřelí v okamžiku, kdy překročí hranice (viz Robinson, Acemoglu, Why Nations Fail).

Clarkova kniha má nicméně mnohé co nabídnout i v případě, že centrální hypotézu nepřijmeme - na ochutnávku vybírám několik zajímavostí z nepřeberného bohatství grafů a údajů:

• Vyšší životní standard Angličanů oproti Japoncům či Číňanům ve staletích před PR lze přinejmenším částečně přičítat jejich chladnému vztahu k hygieně, který zvyšoval úmrtnost (zejména u dětí) a udržoval tím reálné mzdy relativně vysoko.
• Elementární gramotnost ve společnosti lze odhadovat podle toho, jaký podíl náhrobních kamenů obsahuje čísla "zaokrouhlená" na 5 či 10, nebo absurdně vysoký věk dožití - obojí naznačuje, že lidé netušili ani, jak jsou staří, a stříleli data "od oka".
• Mezi lety 1790 a 1913 století klesla cena lodní přepravy cca o 98% na tunu nákladu. První zaoceánské parníky potřebovaly na dopravu 200 tun nákladu 650 tun paliva. 
• Míra absencí dělníků v textilním průmyslu v Indii se v 19. a přinejmenším v první polovině 20. století pohybovala běžně nad 7 % (po svátcích či po výplatě spíše nad 10 %) a i když se pracovníci vůbec dostavili, byla jejich výkonnost tak nízká, že jich muselo být v továrně zaměstnáno několikrát více než ve srovnatelných provozech v Anglii. Zanedbatelná efektivita vedla k tomu, že suroviny pro textilní výrobu se běžně posílaly do Anglie na zpracování a pak zase zpátky na indický trh. Ani několikrát nižší mzdy nepřinesly indickým fabrikám konkurenční výhodu. 

Reader's Digest III

• Robin Hanson spekuluje o důsledcích přenesení lidské mysli do počítače. Je to hodně divoké, ale přinejmenším z ekonomického hlediska dobře promyšlené. Jako všechny Hansonovy zběsilé nápady stojí i tato poněkud dystopická vize budoucnosti za přečtení i za zamyšlení. "'We humans are made of meat, our brains run at the same speed, we take decades to build, and we must be trained individually.' In contrast, argues Hanson, em brain models could be run at many different speeds in order to match different tasks. Being made of electronics, and built quickly in factories, the em population could grow very fast, allowing the em economy to also grow very fast. It could even double monthly."
• Rober Frank se zamýšlí nad trhy, kde vítěz bere vše, a šancemi těch, kdo vítězové nejsou."Still, the growing market share of top sellers doesn’t invalidate the promise of small-scale creative energy. Using big data, producers can now take aim at highly idiosyncratic buyers, and online searches help many such buyers find just the quirky offerings they’re seeking."
• Jak by vypadal svět, kdyby neproběhla první světová válka? Tom Streithorst na Pierii tvrdí, že dost možná úplně stejně jako ten dnešní. Navíc se prý historikové začínají široce přiklánět k názoru, že WWI nebyla nevyhnutelným důsledkem imperialismu, kapitalismu, nacionalismu, xy-ismu (doplňte dle vlastního uvážení), jak jsme se vždycky jako malí učili, ale spíš výsledkem velmi nešťastné souhry velmi nepravděpodobných událostí. "If Archduke Franz Ferdinand’s driver not made a wrong turn, if Wilhelm II not been a close personal friend of the Austrian heir, if the Austrian Hungarian foreign ministry not been so dilatory, if the wife of the victor of the most recent French election not shot a newspaper editor because he published her husband’s salubrious love letters (no, really), if the British establishment not been distracted by the probability that Irish home rule would spark a civil war, Europe would have dodged the bullet in July 1914 and if a general war not broken out then, there is little reason to assume it would have become more likely later." Zní to tak absurdně, že to snad musí být pravda.

Reader's Digest II

Několik odkazů z poslední doby:

1. Bryan Caplan píše o dějinách prohibice v Rusku. Mimo jiné také cituje Lenina: "Whatever the peasant wants in the way of material things we will give him, as long as they do not imperil the health or morals of the nation." Jistou ironií je, že tato Leninova vize politiky odpovídá i dnešnímu článku Táni Fišerové, která by chtěla, aby vláda rozhodovala, která firma je natolik hodnotná, aby byla zachována, a která dostatečně mravná, aby byla vpuštěna do země.
2. Matt Ridley se zabývá otázkou nerovnosti a chudoby. Dobrá zpráva je, že obě v globálním měřítku klesají. Ridley přesto uzavírá svůj článek poměrně pesimisticky: "... we always have and always will care more about relative than absolute differences. This is no surprise to evolutionary biologists. (...) A few thousand years ago, the bloke with one more cow than the other bloke got the girl, and it would have cut little ice to try to reassure the loser by pointing out that he had more cows than his grandfather, that they were better cows, or that he had more than enough cows to feed himself anyway. What mattered was that he had fewer cows." Existence pozičních externalit je podle mého názoru jedním z nejsilnějších argumentů proti klasickému liberalismu, ale to by asi bylo na delší povídání. Doporučuji nicméně v této souvislosti pěknou knížku Roberta Franka The Darwin Economy.
3. Jan Keller, lídr ČSSD ve volbách do evropského parlamentu, prý prohlásil, že "nepotřebujeme takovou sjednocenou Evropu, kde si jednotlivé státy budou odčerpávat pracovní příležitosti, komplikovat si život daňovým dumpingem a zvyšovat nerovnost (nesouměřitelnost) mezi svým obyvatelstvem," (zdůraznění moje). Ke komentáři by toho bylo asi víc, ale v první řadě mi přijde fascinující, že profesor sociologie může být tak naprosto nepoznamenán ekonomickým myšlením, aby žil zcela v zajetí naivního vnímání ekonomických vztahů jako hry s nulovým součtem. Mimochodem o naivní zero-sum ekonomii píše pěkně Paul Rubin ve svém článku Folk Economics. Představu, že pracovní místa jsou jakousi fixní komoditou, kterou je nutné nějak rozdělovat, řadí k jednomu z pilířů lidové ekonomie.

Počátky a konce politického řádu

V předchozím příspěvku jsem trochu rýpal do bártovského prorokování zkázy. Pokud ale Bárta mluví o nepotismu a kostnatění institucí, úplné výlety do fantazie to určitě nejsou - ustrnutím společenského vývoje vlivem stále organizovanějších zájmových skupin se zabývá dnes už klasickým způsobem Vzestup a pád národů Mancura Olsona (kap. 2 a 3 pro čtenáře stíhaného nedostatkem času úplně stačí), který je velmi zajímavý a přesvědčivý, byť asi nemá všechno úplně správně, a aktuálněji taky Francis Fukuyama v Počátcích politického řádu (The Origins of Political Order).

Zastavím se chvilku u Fukuyamy - jedna z jeho tezí je taková, že default módem uspořádání lidských společností je tribalismus, tzn. uspořádání založené na osobních vztazích a příbuzenství. Tribalismus tvoří ekvilibrium, ke kterému politické uspořádání společnosti konverguje. Různé institucionální filtrační mechanismy, které mají objektivizovat a odosobnit předávání moci, lze pak interpretovat ve světle toho, že v komplexní společnosti není tribalistické ekvilibrium nutně žádoucí. Jak mechanismus demokratických voleb, tak i systémy spíše totalitárního ražení využívající neosobní filtr Strany a jiné sofistikované mechanismy, o kterých dumal už Platon, jsou určeny primárně k tomu, aby se zamezilo předání moci příbuzným současných vládců. Z evolučně zakotvené preference lidí pro jejich blízké současně zároveň plyne trvalý tlak na obrušování a uvolňování těchto selekčních mechanismů (nejzajímavějšími z Fukuyamových příkladů jsou systémy vojenského otroctví Mamlůků v Egyptě a Janičářů v Osmanské řísi). Degeneraci politického systému vnímají Fukuyama i Olson poměrně deterministicky - úpadek směrem k tribalismu je nevyhnutelný, pokud nedojde k externímu šoku zpravidla v podobě války nebo jiné katastrofy, který stávající zájmové skupiny vyhodí ze sedla.

Můj optimismus ohledně vyhlídek naší civilizace, který je s popsanými argumenty v rozporu, se opírá o následující: Determinismus výše popsaného typu je podle mne přesvědčivý co se týče relativně stabilní společnosti. Od úniku z malthusiánské pasti je ovšem dějinný vývoj determinován primárně technologickou změnou, která coby "závody ve zbrojení" vytváří podmínky permanentní revoluce, jež nedopřeje dlouhodobým degenerativním trendům čas, aby se stihly projevit. Tekutá (post)modernita prostě kostnatění starých pořádků nesvědčí.

Fukuyamovy Počátky končí Velkou francouzskou revolucí a druhý díl je prý na cestě. Uvidíme, jak si poradí se světem po průmyslové revoluci.

A Brief History of Humankind

Stručná historie lidstva, kurz mně předtím zcela neznámého Y. N. Harariho z Hebrejské university v Jeruzalémě, pro mne byla jednou z prvořadých intelektuálních událostí loňského roku. Harariho přístup k problematice, který nazývá "bio-globální", je v některých aplikacích dost kontroverzní, ale nudit se u něj rozhodně nejde. Znamená jednak důraz na evoluční kořeny lidského druhu a odtud pocházející přirozenost, kterou si s sebou všichni neseme a která má v kontextu interpretace dějin důležitou úlohu (sociobiologického determinismu se ale bát netřeba), jednak hledání globálních civilizačních a "nadcivilizačních" trendů, které zřídka stojí a padají s nějakou jednou konkrétní událostí. Celé inspirováno (samozřejmě) Jaredem Diamondem. Lze si vůbec představit jiný smysluplný přístup k dějinám?

Další sympatická věc je, že nemusíme zase jednou poslouchat odvěkou argumentaci každého dějepisáře o tom, jak se studiem historie člověk může poučit pro současnost/budoucnost (což prý dokazuje dobrých pět paralel mezi staroegyptskou říší a současnou Evropou) - podle Harariho je cílem studia dějin se od historie osvobodit. Půvabné, není-liž pravda?

Pokud nemáte čas na celých cca 20 hodin videí, must-see je přinejmenším poslední, sedmnáctá lekce zabývající se transhumanismem. Člověk je cosi, co má býti překonáno...