Reader's Digest II

Několik odkazů z poslední doby:

1. Bryan Caplan píše o dějinách prohibice v Rusku. Mimo jiné také cituje Lenina: "Whatever the peasant wants in the way of material things we will give him, as long as they do not imperil the health or morals of the nation." Jistou ironií je, že tato Leninova vize politiky odpovídá i dnešnímu článku Táni Fišerové, která by chtěla, aby vláda rozhodovala, která firma je natolik hodnotná, aby byla zachována, a která dostatečně mravná, aby byla vpuštěna do země.
2. Matt Ridley se zabývá otázkou nerovnosti a chudoby. Dobrá zpráva je, že obě v globálním měřítku klesají. Ridley přesto uzavírá svůj článek poměrně pesimisticky: "... we always have and always will care more about relative than absolute differences. This is no surprise to evolutionary biologists. (...) A few thousand years ago, the bloke with one more cow than the other bloke got the girl, and it would have cut little ice to try to reassure the loser by pointing out that he had more cows than his grandfather, that they were better cows, or that he had more than enough cows to feed himself anyway. What mattered was that he had fewer cows." Existence pozičních externalit je podle mého názoru jedním z nejsilnějších argumentů proti klasickému liberalismu, ale to by asi bylo na delší povídání. Doporučuji nicméně v této souvislosti pěknou knížku Roberta Franka The Darwin Economy.
3. Jan Keller, lídr ČSSD ve volbách do evropského parlamentu, prý prohlásil, že "nepotřebujeme takovou sjednocenou Evropu, kde si jednotlivé státy budou odčerpávat pracovní příležitosti, komplikovat si život daňovým dumpingem a zvyšovat nerovnost (nesouměřitelnost) mezi svým obyvatelstvem," (zdůraznění moje). Ke komentáři by toho bylo asi víc, ale v první řadě mi přijde fascinující, že profesor sociologie může být tak naprosto nepoznamenán ekonomickým myšlením, aby žil zcela v zajetí naivního vnímání ekonomických vztahů jako hry s nulovým součtem. Mimochodem o naivní zero-sum ekonomii píše pěkně Paul Rubin ve svém článku Folk Economics. Představu, že pracovní místa jsou jakousi fixní komoditou, kterou je nutné nějak rozdělovat, řadí k jednomu z pilířů lidové ekonomie.

Inkubátor I

V rubrice Inkubátor bych rád se čtenáři blogu diskutoval témata, která splňují následující kriteria:

1. Stojí mimo moji odbornost, nemám čas se jim sám věnovat, ale přesto mi přijdou velice zajímavá.
2. Rád bych je vnukl studentům jako inspiraci pro jejich kvalifikační práce. 
3. Někde se nachází kámen úrazu. Třeba v tom, že si místy nevím rady ani co se týče metody a dalších věcí, které bude nutné specifikovat, aby nějaký seriózní text mohl vzniknout.

Myšlenka je taková, že kolektivní brainstorming by mohl přispět k formulaci daného problému, která bude zpracovatelná, bude eventuálně zpracována a vznikne zajímavá a přínosná kvalifikační práce, v lepším případě následně i akademický paper. Vítány jsou i komentáře k tomu, zda tato Myšlenka není v nějakém směru zcela pomýlená.

Jako první vlaštovku tady mám následující:

Strategie popírání

Na základě anekdotické evidence jsem nabyl dojmu, že strategie zpochybňování vědeckého konsenzu jsou vždy de facto identické. Velmi zajímavé a provokativní by podle mého bylo srovnání konkrétních příkladů, jako je popírání evoluce, které je dnes už asi především doménou různých bláznů, a popírání globálního oteplování, kterým se má bohužel z nějakého důvodu tendenci diskreditovat mnoho jinak celkem rozumných libertariánů. Problém je, jak to provést - jednou metodou, která mne napadá, by byla prostá frekvenční analýza výskytu slov, jakou použil nedávno Haidt ve sporu s Harrisem, ale to je trochu hrubý a levný nástroj. Chtělo by to jít víc do hloubky a pohrát si například s konkrétními logickými klamy a rétorickými strategiemi. Nejsem ale kovaný v kvalitativním výzkumu, takže nevím, jak přesně by to šlo udělat - nějaký zdroj, který by podobnou metodu ilustroval?
Problematický je rovněž způsob, jakým identifikovat nějaké reprezentativní texty, na nichž by se analýza dala provést - kreacionisté (potažmo "inteligentní dizajnéři") mají, pokud vím, nějaké kanonické texty Kena Hama a Alvina Plantingy (k tomu viz Plantingův aktuální hrůzostrašný rozhovor pro Opinionator New York Times), ale neznám nic podobného pro popírače globálního oteplování - poradí někdo?

Reader's Digest

Několik snad zajímavých odkazů:

1. Alex Tabarrok píše o budoucnosti online vzdělávání. Vzhledem k de facto nulovým mezním nákladům na studenta očekává soupeření mezi masovými otevřenými online kurzy (MOOCy) v kvalitě, protože konkurenci nelze "podstřelit" cenou. Elitní univerzity však mohou být do budoucna spíše motivovány k zachování exkluzivity a omezení nabídky internetového vzdělávání.
2. Noah Smith opět dokazuje svůj velmi široký rozhled a dumá nad vztahem altruismu a sobectví (článek zajímavý především jako ukázka ekonomického přístupu) a nad perspektivami Rakouské školy, která je podle něho mrtvá, protože všechny její dobré myšlenky vstřebala neoklasika a vyjádřila je pro akademické ekonomy mnohem přijatelnějším jazykem. Pokud má Smith o Rakušanech pravdu, z odborného hlediska mě to moc netěší - příklad filosofie nám ale naštěstí ukazuje, že na mrtvých klasicích lze akademicky hodovat i stovky let po tom, co přestali být k čemukoli praktickému relevantní, takže o kariéru se snad zatím obávat nemusím.
3. Starší de Waalův esej uvádí do tématu evoluční morální psychologie, velmi zajímavé jsou pasáže o altruismu u zvířat.
4. Paul Bloom popisuje výzkum morálního povědomí batolat - článek mohl být kratší, ale experimenty jsou rozhodně zajímavé věcně i metodologicky. 

Posledně zmíněné texty jsou součástí četby k Bloomovu kurzu Moralities of Everyday Life na Coursera. Kurz je hodně elementární, takže člověk zběžně obeznámený s tématem, může hodně zrychlovat a překlikávat, ale jako odpočinková aktivita při večeři je určitě fajn.

O malé a velké politice

Robin Hanson, jeden z nejzajímavějších a nejprovokativnějších lidí, jejichž práci sleduji, píše o tom, proč lidé raději investují zdroje do prosazování a vyjadřování svých preferencí na úrovni "vysoké" (národní, globální) politiky, když by investice do politiky "malé", lokální měla mnohem větší šanci přivodit nějakou reálnou změnu. Odpověď je v zásadě ta, že politické aktivity (od hospodských půtek přes vylepování letáčků oblíbené strany po finanční podporu nějakého hnutí) nejsou vedeny primárně snahou skutečně něčeho dosáhnout, ale snahou signalizovat svoji příslušnost k určité zájmové koalici a budovat si image člověka s určitými hodnotami. To je tím snazší (= tím méně nákladné) na čím abstraktnější rovině se politická aktivita odehrává a čím menší je pravděpodobnost, že opoziční zájmové koalice se budou cítit naším jednáním skutečně ohroženy a budou považovat za nutné sáhnout k nějakým odvetným opatřením. Přeloženo do běžného jazyka: Levnější je, když budu svůj humanismus a snahu nalézt stejně smýšlející přátele signalizovat internetovou peticí proti násilí v zemích třetího světa, než když se pokusím narušovat aktivity lokální neonacistické buňky.

Článek je zajímavý celý, ale úvodní pasáž se mi líbí natolik, že stojí za přímou citaci, byť přímo nesouvisí s hlavní pointou (zdůraznění moje):

Long ago our primate ancestors learned to be “political.” That is, instead of just acting independently, we learned to join into coalitions for mutual advantage, and to switch coalitions for private advantage. Our human ancestors added social norms, i.e., rules enforced by feelings of outrage in broad coalitions. (...) 

In ancient politics, people learned to attract allies, to judge who else was reliable as an ally, to gossip about who was allied with who, and to help allies and hurt rivals. In particular we learned to say good things about allies and bad things about rivals, such as accusing rivals of violating key social norms, and praising allies for upholding them.

The Righteous Mind Challenge

Jonathan Haidt sází deset tisíc dolarů, že Sam Harris nezmění svůj názor na etiku/morálku. Harris totiž slíbil 10 000 USD tomu, kdo napíše esej, která by ho přesvědčila, aby opustil svá tvrzení prezentovaná v knížce The Moral Landscape. Vtipnou částí Haidtovy výzvy je analýza frekvence slov v knihách nových ateistů, která ukazuje vyšší výskyt slov asociovaných s vyjadřováním jistoty, než v jiných vědeckých i populárních knihách k tématu náboženství. Vede samozřejmě Harris s 2,24 % pro The End of Faith a 2,34 % pro Moral Lanscape. Např. v Haidtově vlastní knížce The Righteous Mind (velmi zajímavá záležitost, mimochodem, byť podle mého ponechává náboženství až příliš velký manévrovací prostor) se slov asociovaných s jistotou objevuje o polovinu méně.

Popravdě řečeno nevím, co si z výsledků odnést a nakolik může zvolená metoda o něčem vypovídat. Protože ale Harrise nemám rád, výzva mě dost pobavila. Moral Landscape jsem četl s chutí, místy i nadšením, ale když se mi Harrisovy argumenty v hlavě rozležely, nic hvězdného a vlastně ani přínosného v nich neshledávám. Pozdější knížečka o svobodné vůli (Free Will) je pak už dost přímočaře pitomá, pasáže o tom, jak se nemá lhát, mne straší dodnes. Sam Harris mi zkrátka přijde jako teatrální mluvka, který nadělá víc škody než užitku - je to prostě takový Tomáš Sedláček ateismu...

Počátky a konce politického řádu

V předchozím příspěvku jsem trochu rýpal do bártovského prorokování zkázy. Pokud ale Bárta mluví o nepotismu a kostnatění institucí, úplné výlety do fantazie to určitě nejsou - ustrnutím společenského vývoje vlivem stále organizovanějších zájmových skupin se zabývá dnes už klasickým způsobem Vzestup a pád národů Mancura Olsona (kap. 2 a 3 pro čtenáře stíhaného nedostatkem času úplně stačí), který je velmi zajímavý a přesvědčivý, byť asi nemá všechno úplně správně, a aktuálněji taky Francis Fukuyama v Počátcích politického řádu (The Origins of Political Order).

Zastavím se chvilku u Fukuyamy - jedna z jeho tezí je taková, že default módem uspořádání lidských společností je tribalismus, tzn. uspořádání založené na osobních vztazích a příbuzenství. Tribalismus tvoří ekvilibrium, ke kterému politické uspořádání společnosti konverguje. Různé institucionální filtrační mechanismy, které mají objektivizovat a odosobnit předávání moci, lze pak interpretovat ve světle toho, že v komplexní společnosti není tribalistické ekvilibrium nutně žádoucí. Jak mechanismus demokratických voleb, tak i systémy spíše totalitárního ražení využívající neosobní filtr Strany a jiné sofistikované mechanismy, o kterých dumal už Platon, jsou určeny primárně k tomu, aby se zamezilo předání moci příbuzným současných vládců. Z evolučně zakotvené preference lidí pro jejich blízké současně zároveň plyne trvalý tlak na obrušování a uvolňování těchto selekčních mechanismů (nejzajímavějšími z Fukuyamových příkladů jsou systémy vojenského otroctví Mamlůků v Egyptě a Janičářů v Osmanské řísi). Degeneraci politického systému vnímají Fukuyama i Olson poměrně deterministicky - úpadek směrem k tribalismu je nevyhnutelný, pokud nedojde k externímu šoku zpravidla v podobě války nebo jiné katastrofy, který stávající zájmové skupiny vyhodí ze sedla.

Můj optimismus ohledně vyhlídek naší civilizace, který je s popsanými argumenty v rozporu, se opírá o následující: Determinismus výše popsaného typu je podle mne přesvědčivý co se týče relativně stabilní společnosti. Od úniku z malthusiánské pasti je ovšem dějinný vývoj determinován primárně technologickou změnou, která coby "závody ve zbrojení" vytváří podmínky permanentní revoluce, jež nedopřeje dlouhodobým degenerativním trendům čas, aby se stihly projevit. Tekutá (post)modernita prostě kostnatění starých pořádků nesvědčí.

Fukuyamovy Počátky končí Velkou francouzskou revolucí a druhý díl je prý na cestě. Uvidíme, jak si poradí se světem po průmyslové revoluci.

A Brief History of Humankind

Stručná historie lidstva, kurz mně předtím zcela neznámého Y. N. Harariho z Hebrejské university v Jeruzalémě, pro mne byla jednou z prvořadých intelektuálních událostí loňského roku. Harariho přístup k problematice, který nazývá "bio-globální", je v některých aplikacích dost kontroverzní, ale nudit se u něj rozhodně nejde. Znamená jednak důraz na evoluční kořeny lidského druhu a odtud pocházející přirozenost, kterou si s sebou všichni neseme a která má v kontextu interpretace dějin důležitou úlohu (sociobiologického determinismu se ale bát netřeba), jednak hledání globálních civilizačních a "nadcivilizačních" trendů, které zřídka stojí a padají s nějakou jednou konkrétní událostí. Celé inspirováno (samozřejmě) Jaredem Diamondem. Lze si vůbec představit jiný smysluplný přístup k dějinám?

Další sympatická věc je, že nemusíme zase jednou poslouchat odvěkou argumentaci každého dějepisáře o tom, jak se studiem historie člověk může poučit pro současnost/budoucnost (což prý dokazuje dobrých pět paralel mezi staroegyptskou říší a současnou Evropou) - podle Harariho je cílem studia dějin se od historie osvobodit. Půvabné, není-liž pravda?

Pokud nemáte čas na celých cca 20 hodin videí, must-see je přinejmenším poslední, sedmnáctá lekce zabývající se transhumanismem. Člověk je cosi, co má býti překonáno...