pondělí 3. února 2014

Počátky a konce politického řádu

V předchozím příspěvku jsem trochu rýpal do bártovského prorokování zkázy. Pokud ale Bárta mluví o nepotismu a kostnatění institucí, úplné výlety do fantazie to určitě nejsou - ustrnutím společenského vývoje vlivem stále organizovanějších zájmových skupin se zabývá dnes už klasickým způsobem Vzestup a pád národů Mancura Olsona (kap. 2 a 3 pro čtenáře stíhaného nedostatkem času úplně stačí), který je velmi zajímavý a přesvědčivý, byť asi nemá všechno úplně správně, a aktuálněji taky Francis Fukuyama v Počátcích politického řádu (The Origins of Political Order).

Zastavím se chvilku u Fukuyamy - jedna z jeho tezí je taková, že default módem uspořádání lidských společností je tribalismus, tzn. uspořádání založené na osobních vztazích a příbuzenství. Tribalismus tvoří ekvilibrium, ke kterému politické uspořádání společnosti konverguje. Různé institucionální filtrační mechanismy, které mají objektivizovat a odosobnit předávání moci, lze pak interpretovat ve světle toho, že v komplexní společnosti není tribalistické ekvilibrium nutně žádoucí. Jak mechanismus demokratických voleb, tak i systémy spíše totalitárního ražení využívající neosobní filtr Strany a jiné sofistikované mechanismy, o kterých dumal už Platon, jsou určeny primárně k tomu, aby se zamezilo předání moci příbuzným současných vládců. Z evolučně zakotvené preference lidí pro jejich blízké současně zároveň plyne trvalý tlak na obrušování a uvolňování těchto selekčních mechanismů (nejzajímavějšími z Fukuyamových příkladů jsou systémy vojenského otroctví Mamlůků v Egyptě a Janičářů v Osmanské řísi). Degeneraci politického systému vnímají Fukuyama i Olson poměrně deterministicky - úpadek směrem k tribalismu je nevyhnutelný, pokud nedojde k externímu šoku zpravidla v podobě války nebo jiné katastrofy, který stávající zájmové skupiny vyhodí ze sedla.

Můj optimismus ohledně vyhlídek naší civilizace, který je s popsanými argumenty v rozporu, se opírá o následující: Determinismus výše popsaného typu je podle mne přesvědčivý co se týče relativně stabilní společnosti. Od úniku z malthusiánské pasti je ovšem dějinný vývoj determinován primárně technologickou změnou, která coby "závody ve zbrojení" vytváří podmínky permanentní revoluce, jež nedopřeje dlouhodobým degenerativním trendům čas, aby se stihly projevit. Tekutá (post)modernita prostě kostnatění starých pořádků nesvědčí.

Fukuyamovy Počátky končí Velkou francouzskou revolucí a druhý díl je prý na cestě. Uvidíme, jak si poradí se světem po průmyslové revoluci.