Robin Hanson, jeden z nejzajímavějších a nejprovokativnějších lidí, jejichž práci sleduji,
píše o tom, proč lidé raději investují zdroje do prosazování a vyjadřování svých preferencí na úrovni "vysoké" (národní, globální) politiky, když by investice do politiky "malé", lokální měla mnohem větší šanci přivodit nějakou reálnou změnu. Odpověď je v zásadě ta, že politické aktivity (od hospodských půtek přes vylepování letáčků oblíbené strany po finanční podporu nějakého hnutí) nejsou vedeny primárně snahou skutečně něčeho dosáhnout, ale snahou signalizovat svoji příslušnost k určité zájmové koalici a budovat si image člověka s určitými hodnotami. To je tím snazší (= tím méně nákladné) na čím abstraktnější rovině se politická aktivita odehrává a čím menší je pravděpodobnost, že opoziční zájmové koalice se budou cítit naším jednáním skutečně ohroženy a budou považovat za nutné sáhnout k nějakým odvetným opatřením. Přeloženo do běžného jazyka: Levnější je, když budu svůj humanismus a snahu nalézt stejně smýšlející přátele signalizovat internetovou peticí proti násilí v zemích třetího světa, než když se pokusím narušovat aktivity lokální neonacistické buňky.
Článek je zajímavý celý, ale úvodní pasáž se mi líbí natolik, že stojí za přímou citaci, byť přímo nesouvisí s hlavní pointou (zdůraznění moje):
Long ago our primate ancestors learned to be “political.” That is, instead of just acting independently, we learned to join into coalitions for mutual advantage, and to switch coalitions for private advantage. Our human ancestors added social norms, i.e., rules enforced by feelings of outrage in broad coalitions. (...)
In ancient politics, people learned to attract allies, to judge who else was reliable as an ally, to gossip about who was allied with who, and to help allies and hurt rivals. In particular we learned to say good things about allies and bad things about rivals, such as accusing rivals of violating key social norms, and praising allies for upholding them.
Žádné komentáře:
Okomentovat