neděle 23. února 2014

Autonomie výchovy

Na České pozici vyšel komentář, který se vrací k nedávno dosti diskutované problematice sexuální výchovy ve školách. K článku samotnému bych měl určitě výhrady, ale širší téma autonomie výchovy mi přijde velice zajímavé. Do jaké míry by měl mít rodič vliv na světonázor svého dítěte? A do jaké míry má/může zasahovat stát?

Na jedné straně máme liberální argument: Výchova by měla být co nejšířeji v gesci rodiče - rodič by měl mít právo co nejširší volby ohledně toho, jaké vzdělání svému dítěti dopřeje, včetně vzdělání domácího. Státem organizované vzdělávání a státem diktované kurikulum nevěstí nic dobrého - nízká kvalita; masovost; šedá průměrnost; nízká motivace a kvalifikace učitelů; přinejmenším implicitní etatistická/ nacionalistická/ environmentalistická/ euro-unijní propaganda (výčet reprezentativní, nikoli vyčerpávající); zastaralé pedagogické metody; změny studijního plánu tak, aby odpovídal potřebám současné znalostní ekonomiky, jsou pomalejší než evoluce dinosaurů. Tyto problémy lze patrně odvodit z obecných slabin jakéhokoli centrálně plánovaného odvětví - omezená zpětná vazba od konečného spotřebitele, malá flexibilita a možnost experimentování, absence tvořivé destrukce. K liberálnímu argumentu lze přidat i evoluční argument: je rozumné předpokládat, že rodič má upřímný zájem na prosperitě svého potomka coby nositele (poloviny) své genetické informace, anonymní politici a plánovači podobně přímočarý motiv postrádají.

Na straně druhé existuje, řekněme, konzervativní argument (pojmenování je zavádějící, ale lepší mě nenapadá): Mnoho rodičů není dostatečně intelektuálně vybaveno, aby i při nejlepší snaze mohli kvalifikovaně rozhodnout o vzdělávání svých potomků. Ti, kteří vybaveni jsou, mohou mít velmi pochybné ideologické motivy. Uvolnění vzdělávacích standardů povede k šíření nebezpečných memetických virů (čímž myslím různé fantasmagorie od fundamentalistického křesťanství/islámu přes New Age po konspirační teorie). Není možné zanedbávat roli vzdělávání při disciplinaci, vytváření skupinové identity přesahující socioekonomickou niku rodičů a množiny společných hodnot (sdílených velkých i menších vyprávění).

Výše nastíněné názory jsou pouze velmi zjednodušenými skicami branými s nadsázkou, ale nikoli jako karikatury. Zajímal by mě váš názor na tuto problematiku, potažmo doplnění argumentů, protože některé důležité jsem určitě zapomněl. Upřesňuji, že zde mi jde pouze o základní vzdělání - vyšší stupně představují specifický problém např. z hlediska přítomnosti signalizace, ale samozřejmě i jinak.